Only you can send me under.

6. října 2013 v 0:37 | naive-anonymous |  Současnost
Kdybych se měla rozhodovat srdcem, tak okamžitě běžím za tím, ke komu mě to tak táhne...Řeknu mu, že je mi všechno úplně jedno, že mi nezáleží na tom, co si budou myslet rodiče, že je mi ukradený, kolikrát mi zlomil srdce, že mě půl roku ignoroval, že mi záleží jen na tom bejt s nim, protože on je ten, na kterýho musím myslet každý den. Ale protože jsem se rozhodla poslouchat i svůj mozek, tak nedokážu jít k němu ani o krok blíž. Stahuju se, neodpověděla jsem mu na podělanou smsku a nedokážu zvednout telefon a něco mu říct. Snažím se mu vyhýbat, nemám na to ho znova vidět.

Je to už přes rok. Podělanej rok, co jsem ho poprvý uviděla. A za nedlouho to bude i rok od toho, co jsem zažila svoje první rande v životě. Kdybych tam tenkrát nešla, tak bych se vyhla těm probrečenejm nocím a pocitům beznaděje. Nevěřila jsem, že existuje něco jako láska, něco, co popisujou ve všech knihách a písničkách. Byla jsem strašnej skeptik a myslela si, že to všechno je jen o tom, že pro lidi je v určitym směru výhodný si někoho najít a bydlet s ním, a tak se dělit o finační náklady apod. Nikdy jsem v tom neviděla víc než výhodný soužití.

Ale když jsem se poprvé zamilovala, pochopila jsem, o čem zpívaj v těch zatracenejch písničkách, proč každej mluví o motejlech v břiše a něčem strašně kouzelnym. Pochopila jsem, že to, co je v těch knihách a filmech, sice nikdy nebude přesně jako ve skutečnosti, ale že i ta skutečnost dokáže mít podobnou atmosféru, která vám dám hrozně velkou chuť do života. Protože najednou vám přijde, že máte někoho, na koho se můžete těšit, o kom můžete přemejšlet. Někoho, kdo vám dokáže zvednout náladu pitomou smskou.

Ale pak je tady taky ta druhá stránka toho všeho. Ta, kdy ten člověk najednou beze slova zmizí z vašeho života a z vás se stane troska. Bolelo mě to strašně moc. A tím, že to všechno vlastně nebylo ukončený, to bylo ještě horší... A teď už to nechci vpustit zpátky do svýho života. Ale jak dlouho to vydržim? Jak dlouho se mu budu muset vyhýbat, než to úplně zmizí? Jak dlouho mi bude trvat zapomenout?

A jak to vlastně vnímá on? Proč mi znova píše? Co tím sleduje? Co se stane až ho potkám? Nejsem natolik silná, abych ho poslala úplně pryč.

Připadám si strašně patetická. A přijde mi, že to všechno strašně zveličuju a že se mi lidi můžou jen smát za to, co cítím. Ale ten, kdo nebyl zamilovanej, to nepochopí nikdy.
 

Just a stupid girl.

22. prosince 2012 v 23:43 | naive-anonymous |  Současnost
Byla jsem hloupá. Co jsem si myslela, když jsem sem psala všechny ty články? Že se stane zázrak, že se mi uleví, že bude zas všechno fajn? Nepomohlo to, vůbec ne.

Navíc jsem si uvědomila, že jsem sem psala věci, který prostě nemá nikdo vědět. Který jsou jen moje a měly by zůstat jen v mých vzpomínkách... Navíc to není ani fér vůči tomu člověku, o kterém jsem psala. Jo, je to tady všechno anonymní, to je fajn, ale stejně mě celou dobu nějak užírá myšlenka typu "co kdyby tenhle blog někdo objevil?".

Takže od teď moje pocity, který se týkají určitého člověka, zůstávají zkrátka uvnitř mě. Všechny staré články jsem přesunula do rozepsaných. Už nikdo nebude číst o naivní, vystrašené, uzavřené holce, která se asi zamilovala...nesnáším to slovo a nesnáším to vědomí, že se mi to asi stalo, protože mi to zatím přineslo víc slz, než radosti. Ale život mi zkrátka rád přichystává překvápka a asi určil, že v 17ti letech už bylo načase zažít tohle zatmění mozku...

Hádám, že i tím, že jsem ty články přesunula, taky ukončuju jednu kapitolu života. Přenesu se přes to všechno. Už nebudu brečet, nezbylo mi asi ani dost slz, protože za posledních pár měsíců, jich teklo z mých očí až přespříliš.

Pokud na vás člověku záleží, tak přijde sám a nečeká, až vy se ozvete...a pokud do vašeho života opravdu patří, tak v něm prostě bude. Pokud ne, tak zkrátka zmizí (jen je celkem na houby, pokud se pak vrátí a vy nevíte, co dělat).


Kam dál

Reklama